Hobby, zábava,  Pro naše čtenáře

Rozhovor s humoristickým kreslířem Františkem Bojničanem

Známý slovenský kreslíř a karikaturista, původním povoláním fotograf, má na svém kontě již bezmála dvacet samostatných výstav. Je členem Združenia karikaturistov UZOL a Združenia výtvarných umelcov Západného Slovenska. Vítěz letošního Mezinárodního festivalu kresleného humoru ve Františkových Lázních je též znám jako zakladatel a ředitel mezinárodního bienále kresleného humoru Fraštacký tŕň v Hlohovci. V současnosti se věnuje kreslenému humoru, tvorbě ilustrací, malování a fotografování. 

Co bys nám pověděl o svém dětství, mládí a kreslířských začátcích? 

Pokud si pamatuji, tak od útlého věku jsem rád kreslil. Když jsem měl papír a tužku, byl jsem nejšťastnější dítě pod sluncem. Ve školním věku byly mé kresby nejhezčí. Proto i volba povolání byla blízká umělecké tvorbě – fotografie. Za studií jsme měli hodně hodin kreslení, a tak jsem si rozšířil vědomosti ze základní umělecké školy. Paradoxem je, že jsem dostal občas z kreslení na vysvědčení dvojku, protože jsem během hodin kreslil výkresy spolužákům a na konci roku mně chyběly, což se odrazilo na známce. Kreslil jsem portréty i krajiny, ale stále mě lákal kreslený humor. Zkoušel jsem ho už na základní škole. Ale tehdy to byly jen chabé pokusy. První kresbu jsem měl uveřejněnou asi tak v šestnácti letech v závodním časopise. Potom se to pomalu rozběhlo. Kresby v novinách a také v časopisech. Měl jsme období, kdy jsem posílal do vícero časopisů a často jsem v nich měl i pět a více kreseb najednou. Honoráře též vždy potěšily. Logicky následovaly výstavy a soutěže. 

V letošním roce ses stal vítězem Mezinárodního festivalu kresleného humoru ve Františkových Lázních. Podělil by ses s našimi čtenáři o své pocity z tohoto úspěchu? 

Zúčastnil jsem se zatím všech Mezinárodních festivalů kresleného humoru ve Františkových Lázních. Postupně se zúčastňuje víc autorů a stoupá kvalita obrázků. V roce 2018 jsem dokonce vyhrál druhé místo. Právě jsem byl po operaci ramene na pracovní neschopnosti a tak jsem nemohl vycestovat. Ale šel jsem na okresní úřad na odbor sociálních věcí za posudkovou lékařkou a dostal jsem povolení na vycestování, abych si mohl cenu převzít. O to víc mě mrzí opatření proti covidu. V roce 2020 jsme zorganizovali v Hlohovci bienále kresleného humoru a dva dny před vernisáží premiér Slovenska zrušil všechny kulturní akce. Tak jsme museli vymyslet, jak akci dokončit. Ale další nemilé překvapení mi připravila naše vláda, když čtyři dny před festivalem rozdělila občany Slovenska na dvě kategorie: očkované a neočkované. Očkovaní jsou téměř bez omezení. Neočkovaní musí po příjezdu z jiného státu do čtrnáctidenní karantény. Jelikož jsem občan druhé kategorie, zůstaly pro mě hranice zavřené. Velmi mě mrzelo, že jsem nemohl jet na festival, a když jsem se dozvěděl, že jsem vyhrál první cenu a nemůžu si ji převzít, byla to trpká „pilulka“. Na jedné straně velká radost a na druhé straně žal a nemohoucnost.

Tématem letošního ročníku MFKH byla historie. Oslovuje tě všeobecně historie a dějiny při tvorbě tvých kreslených vtipů? 

Od první třídy základní školy jsem měl historii rád a měl jsem z dějepisu jedničky. Nejvíc mě bavily dějiny starověku, Mezopotámie, Řecko, Řím a Egypt. Moje sešity jsem kromě poznámek měl vždy obohacené o ilustrace. Poprvé jsem dostal z dějepisu trojku v deváté třídě. To jsme se učili dějiny KSČ a ty mě nebavily. Při tvorbě kreslených vtipů mě oslovuje každé dobré téma. Historie je určitě výborné téma a rád kreslím vtipy s touto tematikou. S nadhledem se dá říct, že co se stalo včera, se pomalu stává také historií. 

Jsi členem tzv. Povážského čtyřlístku. Mohl bys nám toto uskupení více přiblížit? 

První výstavu kresleného humoru (s vernisáží) jsem měl v roce 1992 v Hlohovci, která potom putovala do Nového Mesta nad Váhom do Domu kultury, kde jsem se setkal s Mirom Ďuržom, který byl známý karikaturista. Dovolil jsem si ho oslovit a požádat ho, aby se mnou udělal výstavu kresleného humoru. Souhlasil, a tak jsme udělali v roce 1993 společně výstavu, kde dělal komisaře Mirův přítel Vojto Haring. Vernisáže se zúčastnil i další jeho přítel Vlado Pavlík. A tam jsme se vlastně dohodli na další spolupráci. Jelikož Miro Ďurža i Vlado Pavlík byli z Nového Mesta nad Váhom, Vojto Haring z Piešťan a já z Hlohovce – všechna města leží na Váhu kousek od sebe, vymysleli jsme si název Povážský čtyřlístek. Měli jsme spolu vícero výstav a dalších aktivit. Kreslili jsme naživo na různých akcích, otvírání lázeňské sezony v Piešťanech, na Piešťanském skleněném mostě a podobně. V současnosti jsme už „osiřelý“ Povážský čtyřlístek. Miro Ďurža i Vojto Haring odešli do karikaturistického nebe. 

Pracoval jsi dlouhé roky jako příslušník ozbrojeného sboru v nejtěžším a nejznámějším vězení na Slovensku, v Leopoldově. Může být i takovéto prostředí inspirativní pro tvorbu kresleného humoru? 

To je individuální. Záleží na každé osobnosti, jak vnímá dění okolo sebe. Já jsem nezlomný optimista a jako karikaturista mi stačí při konkrétní situaci zaměnit anebo posunout nějaký detail a situace se může změnit na úsměvnou. Ale jinak jsem se snažil oddělovat práci příslušníka ve vězení od tvorby. Dřív jsem bral kreslení humoru jako psychohygienu, která mi pomáhala udržovat si svěží mysl vedle psychicky náročné práce. Zažil jsem v leopoldovské věznici vzpouru vězňů i útěk, při kterém zabili pět našich kolegů. Prozradím však, že u věznice je muzeum a tam jsou vystavené moje karikatury s tematikou vězení. 

Za svá výtvarná díla i fotografie jsi obdržel mnoho ocenění, z toho za karikatury více než třicet cen. Kterých z nich si nejvíce považuješ? 

Raduji se z každého ocenění. Nejnovější je první místo z Mezinárodního festivalu kresleného humoru ve Františkových Lázních. Ale přece je jedno takové ocenění. Jednou jsem se zúčastnil soutěže kresleného humoru na Slovensku a moji kresbu nezařadili ani na výstavu. Následně jsem ji poslal do velké prestižní mezinárodní soutěže v Turecku a tam jsem s ní získal cenu. Byla to taková satisfakce. 

Prozradíš nám, čím vytváříš své obrázky? 

Já jsem klasik. Kreslím na papír nejdříve tužkou, potom tuší a nakonec používám barvy. Hlavně akvarelové. Mám barvy od vícero výrobců: německé, ruské, čínské, slovenské a samozřejmě i české. Každé mají trochu jiné vlastnosti a krycí schopnosti. Ale používám i anilinové, temperové a akrylové barvy. Ve světě teď víc frčí digitální tvorba, a tak se už poohlížím po nějakém kreslicím tabletu i já. 

Čemu se věnuješ ve svém volném čase? 

Můj koníček číslo jedna je kreslený humor. Určitě nejvíc času trávím nad psacím stolem pro kreslení karikatur. Druhým koníčkem je zahrádka. Mám zahrádku s chatkou u zámku v Hlohovci. Občas se tam sice nadřu, ale to k zahrádce patří. A samozřejmě dobrá grilovačka s rodinou a přáteli. Nejvíc se však těším z mých vnoučat. Když můžu, tak se jim věnuji. Myslím, že nejvíc, co může člověk dát svým dětem, je svůj čas. A užívám si ho s nimi stejně jako oni se mnou. 

Máš nějakou úsměvnou příhodu se svými karikaturami? 

Jednou (ještě za společného Československa) mi přišel katalog ze soutěže z Turecka a pod mojí karikaturou bylo uvedeno moje jméno v tomto znění: „Frantiser Tjechoslovakije“. 

Co bys chtěl vzkázat příznivcům a obdivovatelům svých kreseb, maleb a fotografií? 

Mám nafocené stovky a stovky kinofilmů. Fotil jsem svatby, stužkování atd. Občas jsem poslal fotografie na soutěž a dostal nějaké ceny. Kromě fotografování mě bavila i práce v komoře. V současnosti ji mám sbalenou a možná ji rozbalím, až budu v důchodu. Dnes se všechno fotí na digitál. Nejnověji jsem si koupil bezzrcadlovku s fullfram snímačem a fotím hlavně vnoučata. Mám čtyři a chci zachytit co nejvíc okamžiků z jejich dětství. 

V současnosti však víc kreslím a říkám, že jsem „konvertoval“ z fotografie na kreslený humor. Už i lidé mě víc poznají jako karikaturistu než fotografa. Kreslím rád a doufám, že je to na mých kresbách znát. Vždy mě těší, když se moje kresby líbí a vykouzlí úsměv na tváři lidem. To je hlavní cíl mé tvorby. 

Co se týče malby, to je taková tvorba do „šuplíku“. Na malbu je potřeba přece jen víc času. Maluji akrylem na plátno. Až budu mít dostatek obrazů, tak určitě udělám výstavu. Zanechal jsem klasické krajiny a zátiší a teď dělám něco podobného jako kreslený humor. Je to vlastně takový malovaný humor. Pár obrazů jsem měl i na výstavách kresleného humoru, ale na samostatnou výstavu jich mám zatím málo. 

(Převzato z magazínu humoru a satiry Tapír č. 5, září–říjen 2021, roč. IV, www.e-tapir.cz, autor: Sidonius Jiro)